Informace o nás
Už jako malá holka jsem si vždy přála velkýho psa - hodně velkýho a krásnýho a chtěla jsem ho hned :-). Namísto toho jsem si domů ve 4. třídě přinesla štěňátko dlouhosrstýho jezevčíka :-) , který se narodil na Štědrý den v půl 9 večer. Majitelé mu proto začali říkat Dáreček. Když mu bylo 8 týdnů, tak jeden večer jsem si šla s mojí mamčou ten náš malý chundelatý Dáreček vyzvednout a odnýst domů. Strčila jsem ho pod bundu, aby mu nebyla zima a šli jsme k domovu. Hned jsem si ho přejmenovala na Timečka a jen co jsem ho postavila k sobě do pokojíčku na koberec - udělal loužičku :-). Roky utíkaly, Timeček se dožil skoro 15-ti let a já se mezitím odstěhovala od rodičů do rodinného domku po tatínkovi, ale tam mi pořád krom skoro dvouletého syna a měsíční holčičky něco chybělo. Byl to pes!!! Na manželovi jsem škemrala, že chci pejska, a že bych chtěla krásnýho, velkýho, tříbarevnýho berňáčka. S tímto nápadem jsem neuspěla :-( , ale vykňučela jsem si alespoň zlatýho retrívra. O čtyři roky později k nim přibyl ještě jeden náš syn a o rok později yorkšír, který nám trošku přerostl a má 4,5 kg :-). No, ale já pořád nebyla spokojená, pořád mi něco chybělo a stále víc jsem chtěla mýho berňáčka. Doma na internetu jsem si o nich všechno našla (co jsem ještě nevěděla) a pak už jen zbývalo přesvědčit manžela, že to je prostě pes pro mě. Zkoušela jsem na něho, že pokud tohohle pejska nebudu mít - nikdy nebudu spokojená :-). Světe div se - vyšlo mi to !!! Pak jsem už celé dny seděla u netu a hledala chovnou stanici, ze které si odvezu mojí tříbarevnou holčičku. Vybrala jsem a hned jsem se do ní zamilovala. Štěňátka byla ještě u maminky v bříšku, tak následovalo dlouhé čekání než se štěňátka narodí a pak ještě delších 9 týdnů, než si pro tu mojí slečnu pojedeme. Jeli jsme přes 200 km, ale cesta se vyplatila. Všechny štěňátka byly úžasný a kdyby bylo po mým - domů bych se nevracela jen s jedním pejskem :-)........ Z cesty zpátky domů jsem měla trošku obavy jak to Angie zvládne, ale byla opravdu úžasná. Celou cestu mi spinkala na klíně, nebo ležela na zemi u noh. Asi 3x jsme kvůli ní zastavovali, aby se mohla napít a vyčůrat. Rostla jako z vody a nadešel čas na spinkání né doma, ale venku ve voliéře. Asi dva dni si chvilku pobrečela, ale zvykla si velice rychle. Ve třech měsících jsme začli jezdit na cvičák, aby poslouchala ona nás a né my ji :-). Je to prostě moje "malý" nyní asi 45 kilový zlatíčko co před zimou nahazuje dospěláckou srst, takže je to spíš takový obřík, který je vděčný za každý podrbání. Má úžasnou povahu a už teď vím, že až bude mít jednou štěňátka, že si jedno určitě nechám :-)!
